Musíme se změnit: Proč známkujeme?

Žáci by se bez známek ani nechtěli učit? A co se díky nim naučí? Už Komenský věděl, kdo se učit nechce, ten se nic nenaučí. Známka toto opravdu nezmění. „A teď budeš kreativní a hlavně iniciativní jinak dostaneš pětku.“

Známkování se v současné pedagogice už nějakou dobu řeší, přesněji řečeno napadá se jeho smysl. Existuje mnoho argumentů, které dokládají, že známky ve škole jsou zbytečné, nebo dokonce škodí. Přesto se na většině škol nadále známkuje a význam známek je mnohdy stěžejní jak pro žáka, tak učitele. Nemělo by to být spíš samotné vzdělávání, co je tím nejdůležitějším ve škole? Ale pojďme se na tu argumentaci podívat.

Ale začít musím obráceně. Tedy vyjít z obhajoby známkování. Když přemýšlím nad tím, proč vlastně známkuji, tak můžu odpovědět pouze dvěma způsoby. Za prvé, protože mě k tomu nutí některá školní nařízení. Za druhé, protože známky využívám jako metodu cukru a biče. Neboli slibuji odměnu za splnění požadavku a vyhrožuji trestem za nedodržení požadavku. Mí kolegové v práci to mají podobně. Pravděpodobně si ještě někteří myslí, že tím srovnávají úroveň schopností žáků. Od jednoho kolegy jsem ještě slyšel argument, že známka je přeci jasně srozumitelná pro žáka i rodiče.

Vezměme to od konce. Vzpomínáte si na scénu třídních schůzek z filmu Marečku, podejte mi pero? Když na ni dorazili i rodiče Plhy až z Kojčic, aby se poptali na výsledky u pana třídního, tak jim pouze sdělil, že to je dvojka. S větou „Dvojka, tak jdem,“ zase spokojeně odešli. U nás na gymnáziu dostávají rodiče žáků na třídních schůzkách takový proužek papíru plný známek a taky vypadají spokojeně. Aspoň ti, co tam vidí menší hodnoty čísel. Ale co jejich dítě skutečně umí nebo neumí, to vlastně toto číslo nevyjadřuje. Větší výpověď to má v tom, do jaké míry žák splnil to, co po něm učitel chtěl.

Tohle je vidět vždy, když se uzavírá známka za určité období (např. čtvrtletí). „Málo známek, nemohu ještě žáka hodnotit.“ „Zatím má napsanou jenom jednu písemku.“ „Musí donést vypracovaný úkol a pak dostane pětku.“ Tyto nesmysly zaznívají z úst pedagogů často. Copak žák do hodin nechodí nebo tam nic nedělá, že ho nemůže hodnotit? To toho učitele opravdu nic nezajímá, jenom to, jak napíše písemnou práci? Co se asi v takové písemné práci dá prokázat za dovednosti?

Taky už se nám tam promítá možná hlavní účel používání známek. Učitelé je využívají jako cukr a bič. Nemá smysl diskutovat o špatnosti použití biče. O známkách jako stresovém faktoru už psychologie dávno ví, i pedagogika. Jen ta praxe to ještě nechce moc přijmout. Využívat známky k motivaci žáků jistě lze, ale rozhodně ne takto. „Já mu dám pětku, aby ho to příště motivovalo.“ Cože? Vás už někdy motivovala pětka ze školy? Měl jste pak skutečnou chuť se učit? Negativní motivace jako snaha vyhnout se trestu žáky naučí toliko to, že mají pracovat, pouze dokud jim hrozí nějaký trest. Skutečně chcete takové dělníky, doktory, politiky?

A co pozitivní motivace? Když to splníte dobře, dostanete jedničku. To je to samé. Naučíme děti, že mají pracovat pouze za odměnu. Tohle je problém vnější motivace. Děti by se měli učit z vlastního přesvědčení (baví je to, přijmou to za své jako potřebné) a nikoli pod pohrůžkou nebo za odměnu. Tady asi učitelé neznají základy psychologie. „A bude to v písemce?“ „A bude za to jednička?“ Co říkají tyto dvě časté věty našich žáků? Že už jsme z hlediska motivace selhali. Ta první se dá možná přeložit: mám se bát trestu, když to nebudu vědět? A ta druhá zase jednoduše: Co za to dostanu?

Pojďme ale dál. Chceme klasifikací srovnávat výkony žáků? Opravdu? Takto srovnávat lze třeba vozy v automobilce. Ale žáky? Když každý je jedinečný, každý nadaný na něco jiného, každý lepší v jiné formě práce? Každý má jiné geny, každý žije v jiném prostředí? U nás na škole takto třeba řešíme velký problém rozdílnosti přípravy z různých základních škol? Učitel si uvědomuje, že chyba není přímo v žákovi, že trpí třeba díky špatné přípravě ze ZŠ, ale stejně mu dá špatnou známku. Co tím říká? Jsi horší. Nikoliv je horší tvá ZŠ. A vůbec, co když ten žák s horší přípravou udělal mnohem větší posun, nebo využíval svých schopností na maximum, zatímco ten druhý s dobrou ZŠ se vlastně jenom flákal?

Známkování za stejné výkony stejným způsobem se může zdát spravedlivé ale jenom na první pohled. Je to jako v tom vtipu, kde má učitel před sebou různá zvířata a zadá jim všem stejný úkol vylézt na strom. Pro opici snadné že? Ale co za známku asi dostane rybička?

A možná právě díky tomuto „spravedlivému“ principu jsou známky tak pevně zakořeněné i v legislativě.

Jenom mi pořád vrtá hlavou, když tohle všechno už díky výzkumu psychologie víme, proč to nedokážeme využívat v pedagogice, jako nových poznatků psychologie využívá například marketing?

No Comments

Post a Comment